Když jsem v roce 2017 zaplatil profesionální licenci ve Světové sérii Ironman, tak jsem měl o motivaci postaráno. Tenkrát jsem hledal něco, co mě v triatlonu posune dále a namotivuje být lepší. Profi licence se zdála být jediná cesta a zpětně bych tento krok nechtěl vrátit. Navíc jsme se s přítelkyní rozhodli zůstat v Austrálii na delší dobu, takže o kvalitní podmínky pro trénink bylo postaráno.

Závodění mezi profesionály je velice odlišné od klasického závodění mezi věkovými kategoriemi. Hned po prvním závodě mezi profíky - ve Vietnamu, jsem věděl, že tohle je správná cesta, kterou chci jít. Byl jsem naprosto ohromen neskutečným servisem, který se profesionálům dostává (mám zkušenosti pouze z AUS a Asie) a byl jsem jako Alenka v říši divů. Mohl jsem sedět u VIP stolů, mohl jsem bydlet v luxusních hotelech pro závodníky, nemusel jsem nikde čekat frontu, mohl jsem pokecat s legendami tohoto sportu, nebo pokecat o čemkoliv se součastnými TOP triatlety - no prostě sen, který bych přál zažít každému. Na dalších závodech se tento “sen” opakuje a pomalu přestává být snem. Vše mi začíná připadat naprosto automatické. I to, že skoro denně potkávám Mistra Světa Jana Frodena společně s nejlepšími triatlonisty a plavci na Světě prostě jednou omrzí a vše mi začně připadat naprosto normální a průměrné. Jediná motivace, která přetrvává je být lepší, než ostatní profíci.

Volno mezi sezonou 2017 - 2018 uteklo hrozně rychle a byl nejvyšší čas začít přípravu na sezonu 2018. Začátkem roku 2018, naprosto bez motivace, oslovuji plaveckého trenéra JR v Noosa Heads, kde společně s přítelkyní bydlíme. Do toho začínám jezdit na kole a běhat. Vše bez náboje a motivace. “Musím jít na trénink”. To jsou moje každodenní slova. Přítelkyně mi pořád říká - “nejdeš na trénink protože musíš, ale protože chceš”. Odpovídám - “ne, musím”. Tady nastává můj první problém. Přestávám dělat triatlon pro radost, ale proto, že musím. Ne že by mě do toho někdo nutil, to absolutně ne, ale je to něco ve mě, co mi říká “prostě musíš, jestli vynecháš pár tréninků tak si už neškrtneš”. Triatlon se stal pro mě něco jako droga. Musíš si jí píchnout, přitom vlastně vůbec nemusíš. Musím jít na trénink, přitom mě vůbec nikdo nenutí. Tohle cítím jako jednu z hlavních chyb, kterou jsem si uvědomil a kterou musím vyřešit. Vyřešit tím, že triatlon pustím na nějakou dobu z hlavy. Po tréninku se vždy cítím skvělě. Do tréninku vždy vložím maximum co ve mě zrovna je, ale donutit se na trénink? Skoro nemožné, ikdyž možné, protože jsem stejně na ten trénink jdu. 

Ještě v únoru 2018 jsem nevěděl, jestli chci závodit, nebo jestli si dám pauzu od triatlonu. Nevěděl jsem, jestli chci vůbec triatlon dělat. Až koncem února, kdy jsem začal pozorovat posun výkonnosti v plavání, jsem si řekl, že teď už si pauzu dát nemůžu. Měl jsem za sebou dva měsíce hodně těžkých a nepříjemných ranních plaveckých tréninků. Nechtěl jsem to jen tak zahodit. Cítil jsem, že mám šanci při závodě vylést v první skupině plavců a to byla pro mě velká motivace a vlastně jediná. V hlavě jsem si srovnal myšlenky a přihlásil se na první závod - Ironman 70.3 Busselton. 

V týdnu před tímto závodem jsem musel na operaci se zubem. V noci před závodem neskutečný vítr a déšť. Ráno před závodem nám oznámili, že se vzhledem k velkým vlnám ruší plavání…. Pořád jsem ale doufal v dobrý výsledek, protože jsem se cítil skvěle připravený. Nakonec celý tento závod skončil tím, že jsem píchnul na kole. Můj první nedokončený závod. Byl jsem namotivovaný, potřeboval jsem dobrý výsledek pro další motivaci a místo toho jsem promrzlý skončil na hotelovém pokoji, nikoliv šťastný v cílové rovince. Co dál?

Potřeboval jsem najít novou motivaci. Cítil jsem se ve formě. Nakonec si sama motivace našla mě. Kvůli zubům jsem musel odletět do ČR (nejlevnější varianta). Pobyt v ČR jsem si naplánoval tak, abych stihl tzv. Dva v jednom. Závod a zuby. Postavil jsem se na start Czechmana. Byl jsem přesvědčený, že vyhraju, v horším případě budu do třetího místa. Natrénováno na to bylo a ti co mě znají, tak věděli moc dobře, že maximálně budu do třetího místa. Ještě po kole si věřím na vítězství. Bohužel na čtvrtém kilometru běhu mi totálně odejdou nohy. Neskutečné křeče, nemůžu běžet. Nevím co se stalo, nikdy jsem to nezažil. Závod tak končí úplným propadákem. Bum, druhý závod.
Kde teď hledat motivaci? Jsem rozhodnutý, že po letošní sezoně končím minimálně na rok s triatlonem. Ještě v ČR si dávám dva týdny volněji od trénování, ale hned po příjedu zpět do Austrálie začínám trénovat na plný pecky, protože musím. “Já vím Terez, chci”.

Kde teď vzít motivaci? Přihlašuji se na další závod - Mistrovství Oceánie Ironman 70.3 Cebu - Filipíny. Závod, který je kvůli podnebí neskutečně těžký, ale zase kvůli atmosféře je to nejhezčí závod, který jsem kdy absolvoval. Právě kvůli atmosféře jsem se na závod přihlásil. Startovní pole je plný těch nejlepších triatletů. Do závodu jdu bez jakýchkoliv ambicí…. a ejhle. Poprvé za svojí kariéru ve Světovém triatlonu vylézám z vody v prvním balíku. Říkám si: “Teď na kole začne peklo ale musím se zde udržet co nejdéle”. Každým kilometrem čekám, kdy mi všichni ujedou a já budu muset zbytek cyklistiky jet sám. 50km, 60km, 70km… všude plno diváků, stále se držím…..90km. Jo! Dokázal jsem se udržte. Neskutečný. Teď už “jen” běh. Běh v 30+ stupních s 90% vlhkostí. Neskutečný, žádná křeč, ba naopak zrychluji. V cíli jsem na 9.místě. Naprosto nejlepší umístění, můj nejlepší cílový čas všech dob a vůbec první prize money za 16let v triatlonu. YES! Jsem naprosto v euforii a zapomínám na to, že chci končit. Tohle byl výkon, na který mám natrénováno a který se ode mne očekává. Přesně tohle jsem potřeboval. 
3 týdny po závodě v Cebu jedu na další závod. Tentokrát na Ironman 70.3 Sunshine Coast, který mám doslova za barákem. Super rychlý triatlon. Cíl je jasný. Zajet si osobák. Celý závod nebyl podle představ, ale naštěstí jsem zaběhl super rychlý půlmarathon. BUM. Cílový čas 3:56:01

4 roky nikdo z Českých triatletů nezajel poloviční Ironman pod 4 hodiny. Letos se to povedlo pouze Lukymu (Lukáš Kočař), který zajel 3:59:50 na Challenge Praha a mě se to letos povedlo na dvou závodech (Cebu, Sunshine Coast). Tento malý rekord do letošního roku držel Filip Ospalý (Pokud mám správné informace).

Nechci myslet na to, co by se stalo, kdybych  v Cebu a na Sunshine Coast zajel špatně. Myslím si, že bych zhodnocení sezony psal již někdy koncem srpna. 

Po závodě na Sunshine Coast si dávám pár dní odpočinku a začínám znovu trénovat. Zatím se nepřihlašuji na žádný závod, pouze trénuji. Motivaci neřeším, trénuje se mi vcelku bez problémů. Začínám se opět cítit dobře a začínám vymýšlet plán na konec sezony. Období Říjen/Listopad se zdá být skvělý na závodění po Asii. Vymýšlím tak měsíční tour po závodech. 3 závody v jednom měsíci, ve třech různých zemích a ve třech různých triatlonových sérií s jedním místem, kde budu po dobu měsíce bydlet - Phuket. 

Teď celý měsíc přiblížím jen ve zkratce. První závod Challenge Kanchanaburi - Thajsko… Déšť, změna cyklistiky, defekt (Závod dokončuji na 5. Místě - nejlepší umístění v PRO kategorii). Druhý závod 5150 Subic Bay - Filipíny. Vyrovnaná výkonnost ve všech třech disciplínách - 3.místo (vylepšení nejlepšího umístění v PRO kategorii). Jsem šťastný, ale ne tolik jako po závodě v Cebu. Poslední závod Ironman 70.3 Xiamen - Čína. Špatné plavání, defekt na 3km cyklistiky, druhý nedokončený závod v letošní sezoně. Zklamání. 

Takže sečteno, podtrženo. Nejvíce kontrastní sezona, kterou jsem kdy měl. Na jednu stranu velký neúspěch ze dvou nedokončených závodů společně s propadákem Czechman a na druhou stranu dvakrát vylepšený osobní rekord při polovičním Ironmanu a nejlepší umístění v PRO kategorii.  

Obdivuji všechny triatlonisty, co chodí denně na plný úvazek do práce, mají rodinu a ještě se věnují triatlonu. A hlavně - mají motivaci do trénování. Věřím, že za několik týdnů chytím takzvaně slinu a začnu se triatlonem bavit a začnu ho mít opět rád. Teď si chci odpočinout, věnovat se jiným sportům, koníčkům a hlavně přítelkyni/snoubence/skoro manželce, díky které jsem to s triatlonem nevzdal hned začátkem tohoto roku.

Finance. Tohle je věc, kterou jsem zbaběle neřešil v době, kdy mi všechny závody platili rodiče. Já jen přijel, odzávodil a bylo. Pěkný triatlonový víkend. Raději nechci počítat, kolik financí museli kvůli mě do triatlonu investovat. Tohle jim nikdy nedokáži vrátit zpět. Od doby, co si na triatlon vydělávám sám společně s Terkou a s pomocí tří sponzorů, tak vidím, kolik to všechno kolem stojí. Říkám si, jestli tohle je ještě pořád koníček. Jestli tohle je ještě sport pro “normální lidi”, nebo jestli se tenhle sport přesouvá do vyšší vrstvy společnosti. Pokud chci být dobrý, tak musím mít vybavení, které by mělo odpovídat mé výkonnosti.

Každým rokem se snažím oslovit pár firem, o kterých vím, že případné propojení s mým jménem, mi dává nějaký smysl. A jak to v 90% případu dopadne? “Výsledky máš úžasný, líbíš se nám, ale ty bydlíš v Austrálii viď?”. “ano”, odpovídám. “aha, to jsi pro nás hodně daleko” - takže vlastně neatraktivní, nezajímavý. Odpovídám, že díky Austrálii jsem veřejností více vnímán, než když jsem bydlel někde v ČR a zapadl mezi ostatní triatlonisty. A odpověď? Žádná. Tímto konverzace končí. Je tohle žebráctví? To samé zkouším v Austrálii. Odpověď? “Rádi bychom tě sponzorovali, ale bohužel nejsi občan Austrálie. Zkus se prosím obrátit na českou pobočku, tam po tobě hned sáhnou”. Není tohle začarovaný kruh…?

Život průměrného profesionála je jako život žebráka. Stále věříte v lepší dny a úspěchy a zároveň děláte vše pro to, aby se jednoho dne “někdo” ukázal a osvobodil Vás z žebráctví. Bohužel za to, že seš žebrák můžeš ve většině případů sám. 

Asi si vybírám špatné firmy a značky, protože si to jinak nedokáži vysvětlit. Letos jsem zjistil, že už mě ani nebaví pořád “žebrat” o podporu. Nejsem člověk, co se umí vychvalovat do nebes a udělat ze sebe Mistra Světa z normálního závodu. To je možná další chyba, ale já takový nejsem. Na druhou stranu jsem nemírně vděčný firmám a osobám, který mi ať už finančně, nebo jakkoliv pomohli u tohoto sportu zůstat.

Budu pozitivní a proto sezonu budu hodnotit z větší části pozitivně. Vlastně já jí “musím” hodnotit jen pozitivně, ikdyž moc pozitivní není, protože sportovce se špatnými výsledky nikdo sponzorovat nebude. To jen malá realita ze sportu. Teď vím, že si roční volno od triatlonu nedám. Bylo by škoda bydlet v Austrálii (Noose) a pouze pracovat. Dám si proto jen pár měsíční pauzu. Nevím kolik měsíců to bude. Nevím jaký závody pojedu příští rok. Jediné co vím, tak chci, aby mě triatlon začal opět bavit, abych se začal na každý trénink těšit, abych “nemusel”, ale chtěl, abych zapomněl na to, kolik mi triatlon vzal a začal přemýšlet nad tím, co mi triatlon může dát.

Chtěl bych poděkovat Jardovi Hýzlovi, který mě perfektně připravil na letošní sezonu. Mrzí mě, že jsem kromě pár závodů neprodal všechny natrénované hodiny. Povedlo se nám zase o kus zlepšit a za to ti moc děkuji. Dále bych chtěl poděkovat Petrovi Novákovi se kterým konzultuji cyklistické tréninky. Dále plaveckému trenérovi (James Rodgers), že mě v plavání posunul o level výše a taky díky němu jsem letošní sezonu dobojoval až do konce. Dále děkuji celé rodině, kamarádům, sponzorům a prostě všem, co mi fandíte a podporujete v průběhu roku. Jsem Vám za to vděčný a ještě jednou děkuji! 

To je vše, co jsem měl na srdci. Je mi teď lépe. Někteří z Vás si budou možná myslet, jak tady brečím nad tím, že nejsem dobrý, nemám peníze a bůh ví co dále. Jestli si to myslíte, tak je mi Vás líto. Ale jelikož jste to dočetli až sem, tak Vám ležím už delší dobu v žaludku a to je dobře :-)

Vám ostatním moc děkuji za podporu a ……. já se vrátím! Protože CHCI.

BlackArrow express 5150 Subic Bay

• Nejlepší umístění za poslední dva roky mezi profíky a přesto nejsem úplně spokojený.
  

Před závodem jsem se cítil velice dobře a připravený podat skvělý výkon. Těšil jsem se, že si konečně zazávodím na bezhákovém olympijském triatlonu (1,5km plavání - 40km cyklistika - 10km běh).

Šanci bojovat o první a druhé místo jsem ztratil mojí chybou hned po pár minutách od startu. V domění, že plavu v nohách dvoum nejlepším plavcům, jsem ztratil přibližně 100m právě na nejlepší plavce. Jakmile jsem tuto skutečnost zjistil, tak bylo již pozdě a i přes to, že jsem se snažil plavat přibližně 5minut absolutní maximum, tak se mi nepodařilo k nim přiblížit. Po zbytek plavání jsem se snažil držet vysoké tempo, aby náskok prvních dvou nebyl tak veliký. 
Z vody vylézám na třetím místě s minutovou ztrátou. Pár vteřin za mnou vylézá Americký profesionál Tim Linn a nejlepší Filipínský triatlonista na olympijských tratí John Chicano.

Na začátku cyklistiky se znažím sundat vysoké tepy z plavání, což se mi vůbec nedaří a trvá mi asi 15minut, než se dostanu do své cyklistické pohody. Bohužel s vysokými tepy po plavání letos hodně bojuji a na příští rok s tím budu muset něco udělat. V průběhu 15ti minut jsem dojetý Timem a Johnem. Takticky se zařazuji na třetí pozici v našem vláčku a pouze si hlídám 12m od zadního kola mého soupeře. Začínám se cítit komfortně a vymýšlím taktiku na druhou polovinu závodu. V polovině druhého/posledního okruhu se rozhodnu nastoupit a vytvořit si náskok na nadcházejících 10km běhu. 

Do depa přijíždím s asi minutovým náskokem na pronásledovatele a vydávám se vztříc10km běhu v brutálním Filipínském vedru.

Rtuť teploměru sahá ke 40ti stupním celsia a to je teprve 8 hodin ráno. Od začátku běhu se snažím běžet co to dá, ale teplo mě zpomaluje na tempo podobné polovičnímu maratonu. Naopak Filipínec běžící za mnou v tempu pod 3:30min/km se začíná rozehřívat z větrné cyklistiky. Na šestém kilometru běhu jsem Filipíncem seběhnut a bohužel nejsem schopný akceptovat jeho tempo. Na občerstvovačkách vyhledávám Redbull, na který jsem při závodě zvyklí a doufám v udržení třetího místa. 

Na čele závodu se v tuto chvíli odehrává velký souboj o první místo. Sam Betten zde vyhrál 4 krát za sebou a velice touží po pátém vítězství v řadě. To se mu bohužel nepovede, protože Mitch (můj spolubydlící v průběhu víkendu) nasazuje tempo kolem 3:15min/km a postupně se Samovi vzdaluje. 

Pořadí v cíli je tak následující. Zasložené vítězství bere Mitch Robins, druhé místo Sam Betten a já si po pár minutách od nich dobíhám pro třetí místo mezi profesionály. Filipínec, který mě předběhl si tak doběhl pro první místo mezi Asijskými profíky, kteří mají svojí speciální kategorii.

Před závodem jsem doufal, že budu více v kontaktu se Samem a Mitchem, ale moje chyba po pár metrech plavání se stala osudnou pro následující vývoj závodu, se kterým jsem úplně nepočítal.

Ve výsledku jsem rád, že jsem se po dvou letech, od přestupu z věkových kategorii mezi profesionály, mohl zpět postavit na stupně vítězů. Popravdě jsem nečekal, že se letos postavím na stupně vítězů. 

Teď mě čeká poslední týden a půl na Phuketu. Příští středu (14/11/2018) odlétám do Číny (Xiamen) na poslední závod sezony. Startovní listina je plná skvělých triatlonistů, tak se těším na těsný souboj o stupně vítězů. 

Ten, kdo mě sleduje již nějakou dobu, tak mu je tento závod poněkud povědomý. Ano, kvůli tomuto závodu jsme před dvěmi lety do Austrálie přijeli. Závod byl tenkrát vyhlášen jako Mistrovství Světa. 

Nemusím se úplně rozepisovat, jak probíhala cesta na závod, protože jsme ho měli vyloženě za domem. Mohl jsem si tedy dovolit pracovat až do soboty, v neděli si zazávodit a v pondělí jít zpět do práce. Můj zaměstnavatel byl štasný, že budu chybět jen jeden den a ne celý týden, jako tomu bývá při závodech, na které musím létat několik desítek hodin. 

Vzhledem k faktu, že do minulé soboty nepršelo skoro čtvrt roku, tak si počasí usmyslelo, že to dožene během nedělního závodu. V sobotu při ukládání kola do depa mě i ostatním borcům zakázal rozhodčí jakýmkoliv způsobem přikrýt elektronické řazení, které by mohlo vyskratovat díky prudkému dešti. Všechny triatlonové závody v Austrálii jsou tzv. plastic free, takže jsem se modlil, abych ráno před závodem nezjistil, že mi neřadí kolo. Naštěstí moje kolo Argon 18 (#lbssport) vydrželo, což dobrá desítka ostatních   závodníků říci nemohla. 

Již od rána pršelo jako z konve, foukal silný vítr a venku bylo přibližně 15st. Při ranní kontrole kola v depu a uložení potřebných věcí pro závod se spouští silný déšť, takže všechno, co jsem měl na sobě bylo totálně promáčené. Nemluvě o všech věcech které potřebuji na závod. V depu jsem potkal pár borců, co měli na sobě již neopren, což bylo rozhodně nejlepší oblečení v daný čas. 

Plaval se jeden okruh v okolí pláže v Mooloolabě. Vzhledem k podmínkám, které panovaly, byl oceán dost rozbouřený. Na všechny závodníky tak čekalo těžkých 1,9km které kvalitně prověřily, kdo umí plavat v otevřené vodě. Hned od startu se snažím být co nejblíže nejlepším plavcům a držet se v první skupině. Bohužel po cca 600m mně vlna odnese kousek od skupiny a než se stihnu vzpamatovat, tak na ni ztrácím kontakt. Snažím se ze všech sil dotáhnout do skupiny, ale vzdálenost mezi námi zůstává pořád stejná. Po zbytek plavání tak plavu úplně osamocen mezi první a druhou skupinou plavců. 

Po přeběhu z vody do depa rychle nasedám na kolo a nemusím úplně nikam pospíchat, což mi vyhovuje. Osamocen se z města dostanu na dálnici. Netrvá dlouho a jsem pohlcen druhou skupinou, se kterou objíždím celou cyklistickou část. Píši “pohlcen skupinou”, ale mezi jednotlivými závodníky musí dle pravidel být 12m, takže si vesměs jede každý za své. I přes to, že s námi jela skoro celou dobu motorka s rozhodčím, tak většina borců těch povolených 12m ignoruje a dle mého odhadu se pohybovali na nějakých 5ti metrech rozestupu. Cyklistická část se mi nejela tak “na pohodu” jako v Cebu (Filipíny), ale snažil jsem se plně soustředit na běžeckou část. 90km zvládám za ……… s průměr 250w, což je stejně jako v Cebu. 

Z depa vybíhám jako první z celé skupiny závodníků se ztrátou …… minut na první skupinu. Náskok byl pro ně dostatečně velký, takže o první desítce bylo rozhodnuto. Od prvního metru běhu začínám cítit velkou bolest v bedrech. Snažím se na bolest nemyslet. Nejraději bych zastavil, lehl si na zem a záda si protáhl...na to budu mít dost času v cíli. Na 4km dobíhám Alexe (Našeho spolubydlícího, který odpadl z vedoucí skupiny již v průběhu kola) a rozbíháme si svůj vlastní závod. Oba se chceme navzájem porazit a rivalita v danou chvilku byla na tom nejvyšším stupni. Několikrát si vzájemě nastupujeme jako by jsme běželi nějaký sprint triatlon. Nedarujeme si ani metr trati až do 18km. Po tom, co jsem asi po šesté nastoupil a Alex se vždy dotáhl, zkusil i on pořádný nástup, na který jsem už neměl sílu zareagovat. Vytvořil si asi 10ti vteřinový náskok, který jsem nedokázal seběhnout a o tom, kdo se umístí na 13., resp. 14. Místě bylo rozhodnuto. 

Cílový čas: 3:56:01 je mým nových osobním rekordem, který jsem vylepšil po přesně třech týdnech od posledního závodu v Cebu na Filipínách, kde jsem poprvé prolomil čas "pod 4 hodiny". V tomto měsíci jsem posunul vlastní hranice a zajel dva osobní rekordy. Ještě jeden rekord stojí za zmínění a to je čas půlmarathonu 1:17, který, pokud si dobře pamatuji, je zatím mým nejlepším. S cílovým časem jsem nadmíru spokojený, jen to umístění mě mrzí, že nebylo alespoň do TOP10. Samozřejmě záleží jaký profil má daný závod, ale konkurence je opravdu kvalitní. Z toho soudím, že pokud nezajedu závod pod 4hodiny, tak nemám šanci být mezi 15ti nejlepšími.

Teď mě čeká tréninkově volnější týden a od dalšího týdne začne příprava na další závod - Challenge Thailand (21.října), který se jede víkend po Mistrovství Světa na Hawaji. 

Děkuji, že jste dočetli až do konce a mějte pěkný den,
Jakub

V pondělí večer, po práci, nasedám na letadlo směr Manila s pětihodinovým přestupem v Kuala Lumpur. Celý přesun proběhl bez jakýchkoliv problémů a v úterý kolem poledne vylézám z letištní haly v Manile. Teplota mi přijde vcelku fajn, popravdě jsem čekal větší vedro. 

V Manile bydlím u kamaráda Petra Lukosze. Servis mám od nich 100% a nic mi nechybí k tomu, abych kvalitně připravil tělo na místní klimatické podmínky. Ještě jednou bych jim chtěl touto cestou poděkovat za super servis v průběhu dvou dní. 
Ve čtvrtek ráno se přesouvám od Petra na letiště. Cesta trvá déle, než předpokládám. Prostě Manila. Po hodině jízdy v Manile zjištuji, že jsem asi 3km od Petrovo baráku. Lehce se začínám potit a nespouštím oči z řidičovi navigace, která ukazuje dojezd za další hodinu. V hlavě rychle přepočítávám, jestli stihnu letadlo. Po dvou hodinách a asi 10km jízdy přijíždím na letiště - včas. Mám hodinu do odletu. Čeká mě hodinový let do Cebu.

Let opět proběhl hladce, až na turbulence. Kolem poledne se dostávám do letištní haly, kde na mě čekají doslova zástupy lidí. Po mnoho selfie s organizátory se dostávám ven z letiště, kde je připravena taneční skupina, která pro každého PRO závodníka zatancovala asi tříminutovou sestavu. Pokud bych v tento okamžik musel letět domů, tak jsem spokojený a plný zážitků.. Ale tohle byl jen začátek. Kdybych se měl rozepisovat o všech službách a akcích, které pro nás organizátoři připravili, bylo by to na dlouho. Sečteno, podtrženo -  servis od Sunrise Event je naprosto nejlepší, co jsem zažil a je to sen každého závodníka. Letos slaví 10 let pořádání závodů a již teď mají za sebou dva mistrovské závody, což samo o sobě hovoří o kvalitě. 

V pátek večer je na programu welcome dinner. Uvítací večeře spíše vypadala jako after párty. Stage jako na regulérním konzertu, dvě vystoupení, mnoho muziky a pár PRO triatletů na podiu, kteří se nechali unést atmosférou. Prostě paráda! Touto “párty” mnoho triatletů zjistilo, že tento závod není jako 90% ostatních závodů a že v nedělí to bude ještě větší sranda! A taky byla! 

Teď k závodu, pěkně po disciplínách:
Plavání - 1 okruh v průzračném moři s velkým proudem. Od začátku se snažím plavat co největší tempo, abych vydržel co nejdéle v první skupině (ne jako v loňském roce, kdy jsem ztratil kontakt po pár metrech). Zjištuji, že se v klidu pohybuji v první skupině, a tak lehce zvolňuji a upevňuji si pozici za Craig Alexander na konci skupiny. Z vody vylézám na konci první skupiny s časem 25:35. Čas není žádná sláva, ale bohužel vlny a proudy udělaly svoje. 

Rychle se přesouvám do depa, navlékám vršek závodní kombinézy, svlékám tu plaveckou a co nejrychleji se snažím vypadnout z depa na kolo, abych chytil první skupinu i na kole. 

Kolo - 3 okruhy kolem ostrova Cebu Island + 3 x Přejezd mostu na druhý ostrov. První kilometry jsou naštěstí volnější s občastnými nástupy. Již od začátku si říkám, že se musím co nejdéle udržet v první skupině, abych si přivezl co nejmenší ztrátu na běh. První okruh zvládám bez jakýchkoliv komplikací a čekám, kdy přijde nástup. Asi v první třetině druhého okruhu se mi vteřinu po vteřině skupina začíná vzdalovat a já jedu maximální podlahu. V tu chvíli jsem byl hodně prošitý a jen vyhlížel nějakou zatáčku, kterou bych mohl projet rychleji, než ostatní. Ztráta začíná být kolem 5 - 10 vteřin, což pro kontakt se skupinou je hodně. Naštěstí mě zachrání přejezd mostu, který je dost prudký a já dojíždím zpět na povolenou vzdálenost 12m. V tom zjištuji, že se polovina kluků odpojila z hlavní skupiny a začínají nám ujíždět. Proto tak vysoké tempo. Jelikož jsem byl na konci skupiny, tak zůstávám v druhé skupině, kde nás je asi 6. Třetí okruh byl hodně těžký v tom, že na traťi přibylo hodně závodníků z věkových kategorii, kteří startovali 30min po nás. Začíná předjížděcí chaos a já se snažím být co nejvíce v kontaktu s celou skupinou. Občas je to hodně složité. Hlavně, když nějaký přemotivovaný závodník se přimotá do našeho “vláčku” a snaží se jet stejné tempo jako my. Naštěstí s námi po celou dobu jede několik motorek rozhodčích a tyto borce automaticky odsouvají do pozadí. Posledních 15km cítím, že tempo klesá, a tak se dostávám na čelo naší skupiny a zkouším lehce zvýšit tempo. Ostatní se bohužel drží, a tak dojíždíme všichni společně do druhého depa. Nikdy bych něvěřil, že budu táhnout borce jako Graig Alexander, Sam Betten, Mrent McMahon apod. 

Do depa přijíždím z naší skupiny na druhém místě. Snažím se co nejrychleji nandat ponožky, boty a rychle vyběhnout. 

Běh - dvakrát na kužel. Hned od začátku se snažím držet tempo, které bych chtěl běžet po celou dobu půlmaratonu. Ostatní se sice lehce vzdalují, ale vím, že pokud budu držet tempo 3:45-3:50, tak bych mohl vydržet až do konce. Na třetím kilometru začínám předbíhat. V prvním okruhu předběhnu celkem 2 borce. Na obrátce po prvním okruhu zjištuji, že jsem na 10.místě, ale dva jsou kousek přede mnou. Zvyšuji tempo. Na 15km jsem již na 8. Místě. Další borec je vzdálený asi 2 minuty, což je dost. Bohužel se nedokáži vzdálit Casey Mundro, kterého jsem naposledy předběhl. Stále se mě drží na dohled a mě dochází síly. 1,5km před cílem mě předbíhá a já už vím, že 9.místo je pro mě to konečné. Zdolávám poslední, asi nejdelší kilometr v životě a jsem v cíli. Raduji se z devátého místa, v tom se otočím na cílovou bránu, kde běží čas. Právě svítil čas 3:59….cože? “Já dokončil pod 4 hodiny?” Ptám se hlavního organizátora, který říká: “yes mate, you did it”. 3:58:21. Neskutečný!

Nikdy bych neřekl, že svůj nejrychlejší závod pojedu v tak bláznivém klimatu jako panuje na Filipínách. Jsem hrozně rád, že se mi konečně podařilo prodat hodiny a kilometry, které do sebe láduji každý den. Třešničkou na dortu jsou moje první prize money za celou kariéru (pokud pominu 1000,- na Czechmanu). Sečteno podtrženo - Nový osobák, plavání v první skupině, kolo s těmi nejlepšími, slušný běh, první prize money a 9.místo na Asia Pacific Mistrovství. Taková malá poznámka pod čarou je, že na prvního jsem ztratil “pouze” 10min a na pátého v pořadí 4minuty, což je zatím nejmenší ztráta za celou mojí PRO závodní kariérou. 

Můj trenér, Jarda Hýzl, mi napsal před závodem, že mám natrénováno na to, abych je (profíky) konečně začal porážet. A to se mi podařilo. Další závod bude hodně zajímavý, protože tratě tohoto závodu slibují rychlé časy. Netajím se tím, že 3 týdny po mém největším úspěchu, budu chtít vylepšit cílový čas. Držte mi palce, já do toho dám všechno - jako vždy! 

Je správný čas napsat pár informací o druhé polovině závodní sezony, která je právě za dveřmi. 

V pondělí po práci odlétám na Filipíny, kde nejdříve budu do čtvrtka bydlet u kamaráda Petra a poté se přemístím na ostrov Cebu Island, kde se v neděli 5.8.2018 pojede Mistrovství Asie v polovičním Ironmanu. Startovní listina je až na pár jmen velice podobná té na Mistrovství Světa, takže se očekává obrovský boj o TOP10, které bere prize money. Udělám vše pro to, abych v první desítce nechyběl, ale bude to nesmírně náročné. Kdo z Vás už někdy byl na Filipínách, tak jistě ví, jaké počasí tam na mě čeká. Pro Vás, co moc netušíte, tak nejlepší přirovnání je “teplo jako v sauně”. Přes den se nedá být na sluníčku, natož sportovat. Naštěstí je start závodu naplánován na 5:50 ráno, takže v poledne již budu naložený ve studený vaně na hotelu. Natrénováno mám kvalitně, aklimatizovaný bych měl být dostatečně a o pohodu před závodem se tradičně postará skvělý Sunrise team, který pořádá tento závod. Těším se opravdu moc!

Až se vrátím z Cebu Island - v úterý ráno, tak za další dva týdny se postavím na start závodu Ironman 70.3 Sunshine Coast. Tento závod je tak trochu srdcovka, protože kvůli tomuto závodu jsem před dvěmi lety přiletěl s přítelkyní do Austrálie a rozhodl se zde zústat. V tomto týdnu přišla od organizátorů zpráva, že se lehce mění cyklistická trať. Pojede se pouze po rovinaté dálnici 2 x 22,5km na kužel, což nahrává opravdu rychlému závodu. Nebudu tajit, že bych se chtěl pokusil o svůj nejrychlejší poloviční Ironman, což bych musel dokončit lépe než v čase 4:02. 

Zlomový bod v mé sportovní kariéře přijde v druhé polovině října. Zkusím si na měsíc a půl život profesionální triatlonisty, který se bude soustředit pouze a jen na trénink a závody. V práci dám výpověď a odcestuji do Asie si zkusit život profíka na 100%.

Tuto novou “etapu” začnu závodem série Challenge Family - Challenge Kanchanaburi Thailand - kopcovitý závod v Thajských horách kousek od Bangkoku. Z tohoto závodu se přemístím na týden a půl na Phuket, kde zregeneruji po závodě a potrénuji na další závod. Tím bude závod série 5I50  - Subic Bay - Filipíny. Po tomto závodě budu mít další týden a půl se někde “schovat”. Bohužel ještě nevím, kam mě osud zanese. Každopádně na svůj poslední závod letošní sezony poletím do Číny, do města Xiamen. Zde jsem byl již minulý rok a pro velký úspěch se do Číny vracím i letos. 

Bohužel má měsíční profesionální kariéra skončí po posledním závodě v Číně. Je to maximální doba, kterou jsem schopný z peněz od sponzorů zaplatit. Jsem velice vděčný mým sponzorům, že mi i jen na měsíc umožní zkusit si triatlon z jiného pohledu. Po závodě v Číně za mnou přiletí přítelkyně Terka a na dva týdny se přemístíme na Filipíny, kde budeme cestovat, odpočívat a nabírat síly na hlavní pracovní sezonu, která v Austrálii v tuto dobu začně. V Austrálii si najdu novou práci a začnu plánovat co dále.

Tímto posledním závodem ukončím hned několik etap. Za prvé letošní sezonu, za druhé mojí měsíční 100% profesionální kariéru a za třetí jednu hooodně dlouhou životní etapu ve vrcholovém triatlonu. 

O té poslední zmiňované etapě napíši ke konci roku speciální článek.

 Nový rok, stejný cíl.......New Year, same goal

Děkuji všem partnerům za podporu v roce 2017 a těším se na spolupráci v roce 2018